Šupky hupky mezi IT holky

 

VTRHNOUT DO IT SVĚTA

je jako vlítnout na lyže po pár sjezdech. Vyrazit na hory s cizí partou, která má lyžování v malíku.

Postavení na ta krásná prkénka, je pohoda. Úplná machrovinka. První krůčky sice připomínají trochu neohrabané štěně, ale k vleku se dostaneš. Lanovkou vyjedeš nahoru a se srdcem až v krku se díváš na ty panorámata. To, že jsi na nejlehčí a nejnižší sjezdovce, ještě netušíš. Ta výška tě děsí. „Já jsem ale debil…“ je první myšlenka, která tě napadne. Hlavně na sobě nedat nic znát.

Noví parťáci se na tebe zubí a rozjíždí se dolu. S blížícím se svahem zvažuješ několik variant. Samozřejmě tu, že to hned zabalíš a pošupajdíš zpátky dolu lanovkou, zavrhneš. Nejsi přece žádná srábotka! „Já bývala baletka!“ Okřikneš se a zkusíš se vyhecovat. Kolena se ti klepou. Fakt, že to bude o držku, už je ti víc než jasný.

Styl jde po pár metrech stranou. Důležitější je dostat se dolu živej a celej. Přežít, to je oč tu běží. Než se naděješ, sedíš zadkem na sněhu. Kolega ti s úsměvem pomáhá vstát a ujišťuje tě, že to je v pohodě. Prý to se ještě stane několikrát a budou i horší. Po dalších metrech, mu dáváš za pravdu. Takhle sjíždíš kousek po kousku. Po dalším zabořením xichtu do sněhu, kdy prskáš sníh, máš chuť hodit lyže do lesa a zadupat je ve sněhu a sám se v něm zahrabat.

Zadek tě bolí, oblečení mokrý, ale ty to nevzdáš. Cítíš se úplně převálcovanej, jako kdyby tě přejela rolba, ale ty to nevzdáš!  Dojedeš až k lanovce. Tam tě čekají vychechtaní kolegové, kteří se baví o něčem, čemu nerozumíš. Nějaké házení tygra je ti na míle vzdálené. Později zjistíš, že tygra občas hází všichni. Plácnou tě po zádech se slovy: „Tak jedeme dál, pojeď“. S vyděšeným výrazem, že tohle jako nebylo to nejhorší, je následuješ.

Takhle to jde několikrát za sebou, až najednou dojedeš bez většího držkopádu dolu. Kolegy začínáš dojíždět a při pěkném pádu na kolegy vesele hulákáš: „Anděli, už umím zastavit!“

Neboj se toho. Jdi do toho. Nevzdávej to. Začátky nejsou lehké, ale ty to zvládneš. Zvládám to já, tak to zvládneš i ty!

Měj hezký den, tvá blondata

 

 

P.S.: Jardo, díky, že jsi byl mým společníkem u prvních jízd a pomáhal mi vstávat ze země. Ukázal jsi jak to sjet elegantněji, a že když už spadnu, tak mám zase vstát a jet dál.

4 komentáře u “Šupky hupky mezi IT holky

  1. Mončo, nemáš vůbec zač.
    Udělal jsem vše, co jsem mohl stihnout v té krátké době co mi zbývala u Národního mužstva a sama víš, že ani sněhové podmínky nebyly ideální.
    Zbytek olympijské přípravy již byl na tobě. Ale i tak na to nejsi sama. Máš k dispozici výborné servismany, maséry, Olympijský výbor i zpolitizované Ministerstvo školství a tělovýchovy a samozřejmě sponzory.

    Jarda Herminátor K.

    P.s. A počkej až přesedláš na skok na lyžích

  2. Haha 🙂 Díky Jardo…budu o své přípravě na OH informovat (ale nezaručuji, že si u toho nerozbiju tlamu, brejle i hodinky 🙂 )

  3. Hezké čtení. Vtipně napsáno. 😀
    Pro mě je hodně zajímavý tenhle pohled „z druhé strany“, Ačkoli mi, myslím, empatie není cizí, musím přiznat, že si nedovedu představit, co se musí honit hlavou člověku, který do toho vpadne z úplně jiného oboru. Vyžaduje to odvahu a vytrvalost, které obdivuju.
    Rozhodně ale věřím, že mise přípravy skokanky na lyžích bude úspěšná a taky v to doufám, protože, přiznejme si, nedá se věci dělat pořád tak jako před 10 a více lety chce to novu krev a s ní i nové přístupy.

    Honza.

    P.S. Kdykoliv by ses cítila „xichtem ve sněhu“, můžeš se spolehnout, že Ti podáme pomocnou ruku. A snad Tě trochu uklidní, že občas se tak cítí i „vedoucí olympijského týmu“ 🙂

  4. Honzo, vedoucí olympijského týmu, velké díky! Jak za reakci na mé snažení, tak i za sbírání ze země a hecování. 🙂

    P.S.: Můžeš si být jistý, že pokud to nepřiznáš, budu to považovat za plánovaný kaskadérský kousek a tajně snít o tom, jak to taky jednou předvedu. 🙂

Komentáře jsou uzavřeny.